BÝT MILÉNIÁLEM

‍ýt Miléniálem . . . Být Miléniálem . . . Jaké je být Miléniálem? Přemýšlím. Žasnu. Všichni okolo mě vědí. Všichni o tom píší. O nich píší. O nás. O mě.

Ti, které je těžké motivovat. Ti, které není možné usměrnit. Ti, kteří si neváží. Ti, kteří neznají pojem loajalita. Mě je těžké motivovat. Mě není možné usměrnit.  Já si nevážím. Já neznám pojem loajalita. Je to jako dívat se do zrcadla a vidět cizí ženu.

Nejsem si jistá, kdo dal komu mandát, ale mrzí mě to. Mrzí mě, že se schopní lidé skrývají za škatulkování. Že schopní lidé, kteří jsou momentálně nosnou pracovní generací, profesionálové, od kterých se chci učit, generalizují a nechtějí uznat, že diskuse by měla proběhnout na obou stranách řeky. Každá generace je něčím specifická. Masivně ovlivněna společností, přístupy, možnostmi. Že vzniká kategorie, doslova X,Y, je, pro mě, konceptuální, organizovaný výmysl.

Jsem upřímně vděčná, v jaké době jsem se narodila. Nemohu ji však s jakoukoliv jinou porovnat. Mohu si jen představovat podle příběhů rodičů, prarodičů, starších přátel, televize, filmů, muzeí. Vytvořit si ale ucelený obraz na dobu přede mnou, a na dobu před tou přede mnou, nedokáži. I proto nedokáži říct, která doba je jednodušší, lepší. Nedokáži říct, zda lidé před dvaceti lety měli možnosti, jako já. Pravděpodobně, měli jiné. Jiné možnosti, které se daly jinak uchopit. Jinak uchopit a způsobily jiné důsledky. Jiné důsledky, které formovaly osobnosti jiným směrem. Jiné, ne jednodušší, ne lepší.

Dovolím si tvrdit, že v dnešní době, v našich dvou krásných, postkomunistických zemích, se dá poměrně pěkně realizovat. „Poměrně pěkně“ sice zavání alibismem, ale snažím se usměrnit sama sebe, aby náhodou... Někdy nám Slováci v Česku trochu otravují život, nebo Italové na Slovensku, ale dveře bývají otevřené. Jestli si je zabouchneme, nebo vkročíme, je na každém z nás. Zda jsou pro otevření stanovené podmínky, které nesplňujeme, je daň . . . Doby? Společnosti?  Že se digitalizuje? Že se speakuje? Je to naše ("Mileniálů") chyba?

Velmi si to vážím. Vážím si každé jedny dveře. Často z nich mám strach. A právě ti zkušení mi pomáhají. Oni mě dodávají odvahu. Oni mi ukazují, do které strany otočit klíč. Vím, že bez jejich rad a jejich náhledů bych nedokázala růst. Bez jejich zkušeností bych vstupovala do neznáma. Oni? Jejich? Kdo to je? Netuším, které je to písmenko. Ale jsou trochu . . . jiní.

Být Miléniálem . . . Být Miléniálem . . . Jaké je být Miléniálem? Přemýšlím. Je možné nás motivovat. Je možné nás usměrnit. Vážíme si. Víme, co znamená být loajální. Jsme jiní, než naši rodiče. Jsme jiní, než naši prarodiče. Jsme jiní . . . každý z nás!

‍