NÁVRAT DO PRÁCE

íká se, že šťastná matka, šťastné dítě. Taky se říká, že matka, která se vrátí do práce, je horší matka, než ta, co zůstane doma. Soudit? Máme to v genech… Od opic?

Chvíli jsem přemýšlela, jestli tento článek napsat. Že je moc kontroverzní. Sensitivní. Budou komentáře, diskuse. Ale tak je to správně. Ať se diskutuje. Prostor pro diskusi je vždy dobrý začátek. Konce?... Za posledních, už téměř, pět měsíců jsem se od malé Dorotky vzdálila na pár hodin. A nikdy mi to nebylo příjemné. K lékaři. Na kosmetiku. Na nehty. S mužem na rande. Na večeři s přítelkyněmi. Vždy mi chybí. Když ji nemám v dosahu. Když ji neslyším. Necítím. Zdá se mi, že se za tu hodinu změní. Bojím se, že na mě zapomene. Že na mě bude naštvaná. Vrátím se a přivítá mě s úsměvem. Nebo spinká. Je o ni vždy dobře postaráno. A já si vydechnu. Zvládla to. Zvládla jsem to.

           Když u mě přistála možnost zapojit se do zajímavého projektu, moc dlouho jsem neváhala. Podmínky byly jasné. Práce z domu. Sem tam nějaká schůzka. Podle mě. Podle nás. Jak nám to s Dorotkou vyhovuje. Ideální scénář. Uložím ji dopoledne spát a sednu za počítač. Na pár desítek minut mi mozek funguje. Jinak. Tak, jak fungovával. Jako ženě. Ženě, která pracuje. Baví mě to. Si to uvědomovat. Je to zvláštní. Vážit si momentu… pracovního momentu. A tak mi to přijde jednoduché. Režim spánku na počítači, nebo režim spánku v dětské postýlce. Zamrnčí a pracovní nasazení je pryč. V sekundě zapomínám, že existuje deadline, že mám nevyřízený email. Pohltí mě. To mateřství. Protože ten návrat… ten návrat je velmi pozvolný. Ten návrat mě drží u myšlenky, že jednou se do toho znovu ponořím naplno. Ten návrat mi připomíná, že za matkou se skrývá ambiciózní žena. Žena, která na svoje cíle nezapomněla. Žena, která ale pro tento moment, našla cíle nové.

           Chvíli jsem přemýšlela, jestli tento článek napsat. Sto lidí, sto názorů. A přitom je to tak velmi správně. Těch sto názorů. Jsou matky, které se do práce už nikdy nevrátí. Matky, které se do práce vracet musí. Jsou ty, které to neřeší a ty, které to řeší každý den. Každá má své důvody. Každá má svůj příběh. A žádná nechce svému dítěti ublížit. Připravovala jsem se na to, jak budu muset všem vysvětlovat. Že jsem se rozhodla zapojit do pracovního koloběhu. Ale nepřišlo to. To, co jsem čekala. Kritika. Opovržení. Přišla podpora. Nadšení. Pýcha. Pomoc. Udělalo mě to moc šťastnou. Asi potřebujeme ujištění, i když jsme si jistí. A mě se ho dostalo. Možná je to dobou. Nastavením společnosti. Nevím. Ale já jsem vděčná. Za otevřené dveře.

Říká se, že šťastná matka, šťastné dítě. Taky se říká, že matka, která se vrátí do práce, je horší matka, než ta, co zůstane doma. Třeba se někdy ukáže, že to nebylo dobré rozhodnutí. Těch deset pracovních hodin týdně. Těch pár schůzek. Třeba se mi to jednou vrátí. A třeba ne. Třeba budeme obě šťastnější. Každý den. DNES.  

‍