e tomu pár let, co jsem naposledy projížděla jednou z hlavních ulic své rodné metropole. Už jsem věděla, že se budu stěhovat do jiného města, do jiné země.
Neměla jsem žádné použitelné životní zkušenosti a netušila, kam se střemhlav řítím, ale rozhodně jsem měla odhodlání. Odhodlání devatenáctiletého člověka, který nepotřebuje nic, jen následuje pocit a pro ten pocit je ochotný nevidět, neslyšet. Nebyly důvody pochybovat. Bylo to čisté, jednoznačné rozhodnutí. A od té chvíle jsem věřila, že právě tato čistá, jednoznačná rozhodnutí, nemohou být chybná.
Je poměrně snadné udělat chybu. Někdy je to jen jemné zaváhání, trošku se otřepeme, okolnosti se urovnají, zapomeneme do pár okamžiků. V některých situacích nám naše chyby uštědří slušnou ránu, zprava, zleva. Otřepeme se, okolnosti se urovnají, ale na tváři nám zůstanou červené "otlačky". U některých chyb se ale okolnosti neurovnají a rány jsou příliš silné, abychom se z nich dokázali otřepat a tak se obhajujeme, možná trochu uklidňujeme frázemi jako „všechno zlé je na něco dobré“, nebo „chybovat je lidské“ a kolísáme někde mezi nekonečnou depresí a vnitřním znovuzrozením. Ptám se, jsme schopni vůbec objektivně zhodnotit svoje chyby?
Myslím si, že ne. Velmi často jsem se sama přichytila u situace, kdy jsem se mermomocí chtěla přesvědčit, že chyba, kterou jsem udělala, vedla k lepšímu a otočila sled událostí ke správnému konci. Realita ale byla jiná. Pokácených stromů a spálených mostů bylo až příliš a následky jsou v každém, kdo si tou cestou se mnou prošel. A potom už moje zodpovědnost není jen za následky moje vlastní, ale i za ty, které se dějí lidem okolo mě. Lidem, kteří možná chtěně, možná nechtěně, byli součástí mého chybného rozhodnutí. Ano, možná se věci dějí z nějakého důvodu, ale jsou k tomu nutná lidská zklamání a plytké výmluvy?
Že se z chyb učíme je jednoznačné, jsme tvoři velmi učenliví. I to co nechceme nám utkví v paměti a při některé z nejméně očekávaných příležitostí vyletí jako blesk. Když cítíme bolest, snažíme se ten pocit nezažít znovu...ale jen kvůli sebe samým...jen kvůli sebe samým...zapomeneme rychle na naši pravou zodpovědnost.
Je tomu pár let, co jsem v sobě nesla pocit odhodlání. Odhodlání, o kterém nebylo nutné pochybovat. Veřila jsem, že touto změnou, mým odchodem z rodného města, udělám správné rozhodnutí. Trochu bych to poupravila. Věděla jsem, že pro mě samotnou toto rozhodnutí nebude chybné, no zodpovědnost za všechny následky, si budu nést stále.
Kategória
Osobní rozvoj
