řeceňujeme svoje síly. Je to tak přirozené, až je zvláštní, když je tomu jinak. Každodenní nával informací, myšlenek, zkušeností. Kdy si člověk uvědomí, že není stroj? Nebo je naše tělo stroj? A nebo je možné, aby naše tělo fungovalo jako stroj?
Denně posouváme hranice lidských možností a nemusíme být na úrovni knihy rekordů. Nemusíme polykat předměty a přeskakovat budovy, stačí se podívat kolem sebe. Když lehám do postele, zapomenu, jestli jsem si vyčistila zuby, zapomenu napsat kamarádce k narozeninám, po týdnu odpovídám na zprávy svým nejbližším. Snažím se najít příčinu, proč máme na sebe tak velká očekávání a nabalujeme a nabalujeme a nabalujeme další?
Miluju pocit, když se mi něco podaří. Ten moment, když se člověk poklepe po rameni a potichu se pochválí, protože nahlas, nahlas to není ono. Trvá přibližně pět vteřin, když se má někdo velmi rád, tak deset. A je pryč. A zase znovu. Nespíme, jíme ve stoje, líčíme se v autě, pro ten intimní moment s ramenem?
A tak jsem dnes přišla domů a že teda něco pro ten svůj stroj udělám. Sedla si na židli k oknu, do kuchyně, v botech, protože jsem se chtěla cítit free a odšněrování tkaniček by ubralo na dramatičnosti. Jen tak, že si vychutnám volno a nadýchám se čerstvého vzduchu, přes ochranou síťku proti létajícím nepřátelům. Otevřela jsem okno, zapnula hudbu „music for relaxation and meditation“ a jen tak seděla. Snažila jsem se urputně přemýšlet nad něčím uklidňujícím, uvolňujícím, melancholickým. Zvedla jsem se po třech minutách, vyzula si tenisky, vypnula hudbu a šla vyprat prádlo.
A potom jsem se potichu pochválila. Velmi potichu, aby to nikdo neslyšel. Nikdo.
Kategória
Osobní rozvoj
